Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nanovo sa rozbiehajúce slovenské deathmetalové vydavateľstvo pri hľadaní nahrávok súcich na vydanie rozhodilo siete doma i po svete a prvú americkú bandu zameralo v kalifornskom Victorville. Andrew Bowen (basa), Nick Crowell (bicie), Eli Castillo (gitary) a Shane Hayes (vokály) založili CARNAL NECROSIS v roku 2013, o rok na to vydali demo a nasledujúcu nahrávku, 6-skladbové EP, im tohto roku vydali ISP. S vyše 27 minútami by sa v súčasnosti dalo pokojne považovať aj za dlhohrajúci album, ale tieto detaily ponechajme bokom.
CARNAL NECROSIS sú mládenci, uctievajúci klasickú 90-kovú školu brutálneho amerického death metalu a konštatujem, že ak by tento materiál v aktuálnej hudobnej, zvukovej a grafickej kondícii vyšiel pred 20 rokmi, CN by na pozície obľúbencov katapultoval veľmi vysoko. Nakoniec, aj dnes je to skutočne kvalitný, nadupaný a hráčsky prepracovaný nárez, veľmi vybrúsene skladajúci poklonu klasikom. V tej záplave dnešných kapiel to chce veľa vypočutí, aby fanúšik ocenil kvalitný, ponuro sfarbený surový kov smrti s výbornými gitarovými riffmi, ťažkým growlom i zverským revom, trhajúcou basou a dobre znejúcimi bicími. Nahrávka má hustý vyvážený zvuk, po hudobnej stránke pripomenie napríklad staré časy CANNIBAL CORPSE, SUFFOCATION a floridské klasiky. Povedal by som, že tu znie čistá esencia USDM v časoch jeho prvého zlatého veku.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.